Kvído a ztracená botička
Amálka měla svého pejska Kvída moc ráda. Byl to černý jezevčík s dlouhým tělem a veselýma očima. Každý den spolu chodili na procházku a hráli si na zahradě.
Jednoho rána Amálka nemohla najít svou oblíbenou botičku. „Kvído, kam se poděla moje botička?“ zeptala se smutně. Kvído naklonil hlavičku, zavrtěl ocáskem a začal čmuchat po pokoji.
Najednou se rozběhl ke dveřím a šťouchl do nich čumáčkem. Amálka ho následovala ven na zahradu. A tam, pod keřem, ležela její botička!
„Ty jsi ale šikovný pejsek!“ zasmála se Amálka a pohladila Kvída po jeho lesklé černé srsti. Kvído radostně zaštěkal, jako by říkal: „Vždyť já jsem nejlepší detektiv!“
Od té doby Amálka věděla, že když něco ztratí, její věrný kamarád Kvído jí vždycky pomůže.
Kvído a zahradní dobrodružství
Bylo krásné jarní odpoledne a babička vzala Kvída na zahradu. Sluníčko svítilo a ptáčci zpívali. Kvído byl nadšený – zahrada byla jeho oblíbené místo!
Běhal mezi záhony, čichal ke květinám a občas si pokusil vyhrabat nějakou tajemnou díru. „Kvído, ty malý rošťáku, nehrabej v záhonech!“ smála se babička a ukázala mu, kde si může hrát.
Najednou Kvído uslyšel zvláštní zvuk. Šustění! Okamžitě zvedl ouška a vyrazil za zvukem. Běžel k plotu a tam, pod keřem, se krčil malý ježek!
Kvído se zastavil a opatrně si ježka prohlížel. Nikdy předtím takového kamaráda neviděl! Opatrně si k němu lehl a sledoval ho zvědavýma očima. Babička se podívala přes plot a usmála se: „Neboj se, Kvído, ježeček ti neublíží. Možná hledá něco dobrého k jídlu.“
A opravdu! Ježek po chvíli zmizel v trávě a pokračoval ve své cestě. Kvído si spokojeně lehl do stínu a usoudil, že na zahradě je vždycky co objevovat.
Kvído a tajemná skrýš
Jednoho letního odpoledne přijely Amálka a Adelínka k babičce Evě do Přeštic. Hned jak vystoupily z auta, Kvído je radostně přivítal – skákal kolem nich a vrtěl ocáskem tak rychle, že vypadal jako malý černý vítr.
„Pojďme na zahradu!“ zvolala Amálka a už běžela za dům. Adelínka cupitala za ní a Kvído jim byl v patách.
Na zahradě si holky hrály na schovávanou. Adelínka se schovala za strom, ale Kvído ji hned vyčenichal a radostně zaštěkal. „Kvído, ty podvádíš!“ smála se Adelínka.
Najednou Amálka něco zahlédla mezi keři. „Podívejte, támhle je díra v hlíně!“ řekla a šla blíž. Kvído tam už čenichal a snažil se něco vyhrabat.
„Co to asi je?“ divila se Adelínka a přidala se ke Kvídovi. Za chvíli vykopali starou plechovou krabičku. Amálka ji opatrně otevřela – uvnitř byly staré mince, malá dřevěná píšťalka a zažloutlý lístek s nápisem: „Poklad zahradní skřítků“.
„To je poklad!“ vykřikla Adelínka. „A Kvído ho našel!“
Babička Eva se zasmála, když holky přiběhly s krabičkou. „Tohle tu musel někdo schovat už dávno,“ řekla. „A vypadá to, že náš Kvído je opravdu skvělý hledač pokladů!“
Holky byly nadšené a Kvído dostal za odměnu velkou pusu na čumáček. Od té doby věděly, že s Kvídem je každá návštěva u babičky plná dobrodružství!
Kvído a jarní honba za pokladem
Slunce svítilo, ptáčci zpívali a na babiččině zahradě rozkvétaly první jarní květiny. Amálka s Adelínkou přijely s rodiči k babičce Evě na víkend a nemohly se dočkat, až si po dlouhé zimě užijí čerstvý vzduch . „Holky, co kdybychom dnes na zahradě hledali poklad?“ navrhla babička tajemně, když všichni snídali v kuchyni.
„Poklad?!“ vykulila oči Amálka.
„Jaký poklad?“ přidala se zvědavě Adelínka.
„To neví nikdo,“ usmála se babička. „Ale vím, že jaro je ideální čas na dobrodružství!“
Tatínek jim pomohl napsat malou mapu zahrady a nakreslil na ni křížek. „Tady by měl být poklad,“ řekl tajemně. „Ale musíte ho najít samy!“
Amy a Ady vyběhly ven, doprovázené Kvídem, který byl stejně nadšený jako ony. Jeho černý kožíšek se leskl na slunci a ocásek mu vrtěl jako vrtule.
„Kvído, ty nám pomůžeš hledat, ano?“ řekla Amálka a ukázala mu mapu.
Kvído se sice v mapách nevyznal, ale jakmile Adélka ukázala směrem ke staré jabloni, rozběhl se tam a začal čmuchat v trávě.
„Kvído něco našel!“ vykřikla Ady a běžela za ním. Kvído hrabal tlapkami u kořenů stromu, až vyhrabal… starý klacík.
„To poklad asi nebude,“ zasmála se Amálka.
Holky se podívaly do mapy a pokračovaly dál. U keře růží našly malou hromádku kamínků, pod lavičkou zase babiččinu ztracenou rukavici. Kvído se nadšeně vrhal do každého křoví a hledal s nimi.
Najednou se ale zastavil, čumák zabořil do trávy a začal vrtět ocasem. „Máš něco, Kvído?“ zeptala se Adelínka a přiběhla blíž.
V trávě byl zahrabaný malý plechový hrníček, a když ho vytáhly, zjistily, že uvnitř je balíček sušenek! „To je ten poklad!“ radovala se Amálka.
„A víte co?“ usmála se babička, která mezitím vyšla na zahradu. „Ten poklad tam někdo schoval už před lety. To byl náš tajný úkryt, když jsme byli malí!“
Holky byly nadšené, a ještě větší radost měl Kvído, když dostal za odměnu piškot. Nakonec si všichni sedli na lavičku a pochutnali si na jarním sluníčku. A Kvído? Ten byl pyšný, že se stal opravdovým hledačem pokladů!
Jaro na chalupě (Amy, Ady, Máťa, Nela)
Bylo jaro a slunce konečně začalo příjemně hřát. Amálka, Adelínka, Matyáš a Nelinka netrpělivě seděli v autě, které se blížilo k chalupě babičky Vlaďky a dědy Káji v Radimovicích. Když auto zastavilo, děti nadšeně vyskočily a rozběhly se na dvorek.
"Tak co, jste připravení na dobrodružství?" usmál se děda Kája a tajemně na ně mrkl.
"Jaké dobrodružství?" vykulila oči Adelínka.
"Najděte jarní poklad!" řekla babička Vlaďka a podala dětem starý papír. Byla to mapa, na které byly nakreslené různé části zahrady a lesa za chalupou.
"To bude paráda!" vykřikl Máťa a už vedl ostatní k prvnímu místu – staré jabloni u plotu. Děti tam našly první nápovědu – lístek, na kterém stálo: "Tam, kde zurčí voda, hledejte dál."
"Potok!" zvolala Nelinka a všichni se rozběhli k malému potůčku na kraji lesa. Tam pod kamenem našli další zprávu: "Pod velkým dubem vykoukněte za kámen."
Doběhli k mohutnému dubu a Adelínka první sáhla za kámen. Vytáhla malou dřevěnou krabičku. Otevřeli ji a uvnitř našli barevné kuličky a lístek s nápisem: "Jarní poklad jsou barvy života – tak si užijte malování!"
"To jsou barvy!" zajásala Amálka. "Můžeme malovat kamínky!"
Děti se vrátily na dvorek a celé odpoledne malovaly kamínky všemi možnými barvami. Každý si pak jeden nechal na památku a pár jich schovali na zahradě pro další malé dobrodruhy.
"Tohle bylo nejlepší jarní dobrodružství!" usmála se Amálka a babička s dědou jen spokojeně přikývl
Na houby
Jednoho letního rána se babička Vlaďka usmála a řekla: "Co kdybychom si dnes udělali houbovou výpravu do lesa?"
"Ano!" zajásaly děti a rychle si oblékly bundy a holínky. S košíky v rukou se vydali směrem k lesu, kde voněla svěží jarní půda.
Hned na kraji lesa našel Máťa první hříbek. "Podívejte!" ukázal hrdě všem. Babička ho pochválila a vysvětlila, jak poznat jedlé houby od těch nejedlých.
Adelínka a Nelinka mezitím soutěžily, kdo najde nejvíc hub. "Tady je další!" křikla Nelinka a ukázala krásný pravák. Amálka se snažila také najít nějaký úlovek a najednou vykřikla: "Podívejte, tady je celá rodina hříbků!"
Děda Kája šel kousek před nimi a našel tajemnou stezku mezi stromy. "Pojďte se podívat, co je tam dál!" zvolal. Děti se nadšeně rozběhly za ním a najednou uviděly malou lesní mýtinu. Uprostřed rostly fialové podléšky a zpívali ptáčci.
"Tady si dáme svačinku!" rozhodla babička a vytáhla z batohu chleba se sýrem a jablka. Děti si spokojeně sedly na pařezy a pochutnávaly si.
Když se vraceli zpátky na chalupu, měli plné košíky krásných hřibů, křemenáčů i lišek. Babička z nich večer uvařila výbornou houbovou polévku a děda usmažil křupavé řízky.
"Dneska to byl nejlepší den!" zívla spokojeně Amálka a všichni souhlasně přikývli. Po takovém dobrodružství se jim usínalo jedna radost.